V současné atmosféře naší společnosti vidím poslání ČMMJ v boji za obnovení dříve samozřejmého a respektovaného postavení myslivců ve veřejném dění, za vrácení jejich podílu na řešení problémů v přírodě. Ne fackovacího panáka, ale rovnocenného partnera všem, kteří si osobují právo do řešení zasahovat, ať už právem a se vší odpovědností, a nebo z přesvědčení, že jsou jediní znalí „všemu rozumějící“, ale jen do okamžiku, kdy je třeba převzít nejen politickou, ale i hmotnou zodpovědnost za svá rozhodnutí a svou činnost.
Do sametové revoluce byla myslivost součástí zemědělské a lesní výroby a myslivecký svaz vykonával mnohé úkoly s pravomocemi státní správy v této oblasti. Myslivci byli partnery zemědělců, lesníků i další veřejnosti v odborném, kulturním a společenském dění a ne zrovna malými dodavateli zvěřiny na trh. Stát za tyto činnosti myslivcům, kteří je vykonávali na úkor svého volného času (ale i peněz), jako uznání poskytoval určité úlevy či privilegia.
V současné době je myslivost zájmovou činností, která v přírodě hospodaří s věcí ničí. Zde bych odkázal na příspěvek Luboše Tůmy v Myslivosti 4/2008, str. 16 a na sborník referátů Myslivecké konference Moravskoslezského kraje z roku 2013, referát JUDr. Ing. Martina Flory, Dr., Mendelova univerzita v Brně „Uplatňování práva na náhradu škod způsobených zvěří“.
Odměnou myslivcům je možnost lovu zvěře a ponechání si úlovků (ve výši ročních přírůstků - ze zákona o myslivosti §3, odst. 2 uživatel honitby nesmí podkročit minimální stavy zvěře, ale ani překročit její normované stavy dané rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby) a úhynů.
Za jakou cenu a s jakými povinnostmi? Za nájemné za honitbu, za náklady na ze zákona povinné přikrmování zvěře nejen ve formě krmiva, ale i budování a údržbu krmných zařízení, za poměrně velkou administrativu spojenou s výkonem práva myslivosti i se spolkovou činností. A za hrazení škod způsobených zvěří, čili věci ničí, myslivcům nepatřící! Bez ohledu, zda škodu způsobila zvěř v rozsahu ročního přírůstku, či i ta, kterou uživatel honitby je povinen v honitbě myslivecky obhospodařovat, tak, jak mu to ukládá zákon.
A zde je podle mého názoru „jádro pudla“. Pojem škoda je vymyšlen člověkem, příroda jej nezná. Vnímám jej jako snahu vlastníka, dnes však více uživatele, pozemku vylepšit si ekonomický zisk na úkor většinou oprávněných (nejen potravních) potřeb zvěře.
Ale nejedná se zde pouze o řešení následků nevhodné činnosti člověka v přírodě?
Je vůbec způsob hospodaření člověka na půdě, v lese, na vodních tocích v souladu s přírodními zákony?
Člověk se chová jako by byl jediný vyvolený, jako by vše patřilo jen jemu, všemu a všem nadřazenému druhu v přírodě. Sám sebe zařadil na vrchol potravinového řetězce, jen on má právo diktovat a prosazovat své zájmy a potřeby bez ohledu na vše kolem sebe. Nechová se jako predátor, ale jako likvidátor! Predátor si nikdy nezničí svou potravinovou základnu.
A tady si představuji jeden z hlavních úkolů ČMMJ – snažit se vysvětlovat nejen laické veřejnosti, co to jsou volně žijící živočichové, resp. zvěř, rostliny a další živé organismy v přírodě, provázanost jejich bytí a úloh v životním prostředí a destrukci této provázanosti lidskou činností. Z tohoto pak vůči orgánům státu prosazovat změnu myslivosti ze zájmové činnosti na nedílnou součást aktivit člověka v přírodě. Zúženo na myslivost, zvěř je součástí prostředí, ve kterém žijeme. Má své potřeby, nároky a úkoly, které jsou jí dány přírodními zákony. Nedělejme si iluze, naše dnešní destruktivní chování nám příroda vrátí. Možná ne už nám, ale našim potomkům. Jak a v jaké míře nám už občas naznačuje!
Zdaleka již nejde jen o oblast zemědělství a lesnictví. Zatím jsem se ve sdělovacích prostředcích nesetkal se seriózním hodnocením dopadů neřízené turistiky a sportovních činností v přírodě, obyčejného venčení našich domácích miláčků či stresu vyvolávaného drony, rogaly a dalšími technickými výdobytky člověka. A co doprava?! To nejsou jen přímé střety zvěře s dopravními prostředky, ale i narušování či místní devastace životního prostředí přetínáním migračních tras, hlukem, nevratnými zásahy do koloběhu vody a další.
Takže pro mne členství v ČMMJ znamená podporu boje za navrácení postavení a významu myslivosti jako nedílné součásti činnosti člověka v přírodě, ale s respektem k přírodě, s poznáváním a ctěním přírodních zákonů. S uvědomováním si člověka jako jednoho z živočišných druhů na této planetě, ne diktátora přírody.
Vím, že je to dnes nepopulární, ale budoucnost ČMMJ vidím v tom, že jí bude delegován statut celostátní, jednotné a odborné komory povinně sdružující držitele loveckých lístků včetně delegování pravomocí i zodpovědností orgánů státní správy v oblastech, kde dnes tyto orgány svou roli ne vždy plně vykonávají. A čím více bude mít naše myslivecká organizace členů, tím větší bude váha jejich hlasů, které nebude možno jen tak odbývat demagogickými pohledy typu „jsou to jen vrazi milých zvířátek“.
Protože věřím, že jsme ještě dost silní, abychom smysluplně o naše postavení bojovali, zůstávám i nadále členem ČMMJ.
autor: Ing. Miroslav KUPČA převzato z časopisu Myslivost 1/2019 str. 6